Bezpečnost především, Seriál o záchranných prostředcích na lodi |1. Záchranné vesty
Sice se říká, že život se zrodil ve vodě, ale vodní prostředí je člověku nebezpečné. S výjimkou tropických moří člověk dokáže ve vodě přežít jen velmi krátkou dobu, pokud není vybaven pomůckami, jež ji prodlužují a zvyšují šanci na záchranu. Je tedy v nejbytostnějším zájmu každého jachtaře, aby byl s těmito pomůckami co nejdůkladněji seznámen, věděl, jaké mají vlastnosti a parametry, a jak je používat.
Poznatky z námořních katastrof a nehod válečných trosečníků, plavců, vodáků a jachtařů spolu s technologickým pokrokem především v komunikačních prostředcích vedly k dnešní bohaté škále sofistikovaných záchranných prostředků, které tragické následky takových událostí omezují na minimum. Pro záchranu života na moři má každý přímořský stát vytvořeny útvary vybavené záchrannými plavidly a vrtulníky, navíc se jedná o jednu z agend OSN, jež mezinárodními úmluvami vytváří globální záchrannou síť. Vlastní záchranná výbava je normalizována a každý stát má legislativu, která předepisuje, jakými záchrannými prostředky mají být plavidla ze zákona vybavena.
Základním kritériem, jež rozhoduje o komplexnosti záchranné výbavy, je náročnost vodního prostředí. To se dá rozdělit do čtyř stupňů – od nejméně náročných vnitrozemských vod přes vody pobřežní a uzavřená moře až po otevřený oceán. Na vnitrozemských vodách často stačí jen kotva a záchranná vesta, nebo je bezpečnost řešena předpisy tříd závodních plachetnic, například konstrukcí a počtem vodotěsných komor, jež zaručují jejich nepotopitelnost. S rostoucí vzdáleností od pobřeží se pak bezpečnostní a záchranná výbava rozšiřuje a doplňuje o prostředky kolektivní záchrany, jako je třeba záchranný ostrůvek, a na oceánu pak i o tísňové komunikační prostředky, například o záchrannou radiobóji EPIRB.
Záchranné vesty
Ať závodíte na třídové plachetnici na některé z českých přehrad, nebo plujete přes oceán, musíte mít na plavidle záchrannou vestu pro každého člena posádky. Jedná se tedy o nejzákladnější prostředek individuální záchrany a bezpečnosti, a proto je mu věnován první článek našeho seriálu.
Za jeden z raných prostředků tohoto typu se dají pokládat hamaky – závěsná plachtovinová lůžka. Na válečných plachetnicích se za Nelsonových dob přes den smotávaly a ukládaly do dvojitých zábradlí na horních palubách, kde za bitvy sloužily jako ochrana před mušketovými kulkami, ale v případě potopení lodě měly jednotlivé námořníky udržet po omezenou dobu na hladině díky vzduchu v zámotku. První skutečné záchranné vesty přinesl až rozvoj paroplavby. Byly to plátěné kazajky se všitými korkovými bloky. Korek se ještě používal za druhé světové války spolu s dalším přírodním materiálem, kapokem (duté vlákno ze semen tropického stromu vlnovce pětimužného). Kapokové vesty, které zavedlo americké námořnictvo, měly dva polštáře, spojené plátěným dílem s kruhovým otvorem, jímž se provlékla hlava. Dole polštáře spojovaly popruhy, jež měl člověk po navlečení vesty v podpaží, aby z ní ve vodě nevypadl. Byla to první záchranná vesta, která ve vodě člověka držela obličejem vzhůru.
Teprve ve druhé polovině 20. století se objevily záchranné vesty vyrobené ze syntetických látek, šité z nenasákavých umělých tkanin a vyplněné umělými pěnovými materiály. Nové, odolné materiály také umožnily výrobu vest nafukovacích, které se doposud kvůli nebezpečí ucházení vzduchu nesměly k záchranným účelům používat. Dnes podléhá konstrukce a výroba záchranných vest mezinárodním normám a v Evropské unii musejí být opatřeny certifikátem CE. Nejdůležitějším parametrem certifikace je vztlak, jehož velikost se udává v newtonech. Kromě mechanické pevnosti a odolnosti pěnového materiálu je dalším předepsaným parametrem plocha odrazných plošek z materiálu 3M, které se po dopadu světla intenzivně rozzáří. Podle prostředí, pro něž jsou určeny, je možné záchranné vesty rozdělit do pomyslných tříd, odpovídajících vnitrozemským vodám, vodám pobřežním, uzavřeným mořím a otevřenému oceánu. Těmto třídám de facto odpovídají hodnoty předepsaného vztlaku a na tom, do jakého prostředí je vesta určena, pak závisí další parametry, například vybavení protitříšťovou kápí, píšťalkou a lampičkou, respektive konstrukční provedení, u nafukovacích vest tvary polštářů a uspořádání popruhů.
Záchranné vesty z pevných materiálů
Tyto vesty prošly v minulých desetiletích prudkým vývojem, který lze podchytit přiřazením stávajících vest ke třem generacím. První generace záchranných vest nemá tvar skutečné vesty, ale je to v podstatě obdélníkový plovák s otvorem pro hlavu v horní třetině a dole rozpůlený, aby se dal snáze navléci kolem krku. Tato vesta svou horní částí podpírá zátylí, ale většina vztlaku je soustředěna na hrudi, aby trosečníka obrátila ve vodě obličejem vzhůru. Na těle se vesta fixuje stažením popruhu, procházejícím kolem těla pod rameny. Vesty z pevných materiálů první generace jsou stále standardním vybavením osobních námořních lodí a výletních parníků, kde se počítá s jejich použitím až ve stavu tísně. Jsou neohrabané, ztěžují pohyb a na námořních plachetnicích zabírají mnoho místa, takže se pro ně nehodí a na ploutvových závodních plachetnicích jsou prakticky nepoužitelné. Vyrábí je například řecká firma Lalizas pod označením SOLAS – LSA CODE 2010, aby zdůraznila, že odpovídají normám Mezinárodní úmluvy o bezpečnosti na moři (SOLAS = Safety of Life at Sea).
Záchranné vesty druhé generace už mají tvar skutečného oděvu, neboť jsou doplněny látkovým zádovým dílem a horní polštář, zcela oddělený, má tvar límce. Kromě stahovacího popruhu v pase mají obvykle i popruh mezinožní. Již zmíněná firma Lalizas je vyrábí ve dvou provedeních se vztlakem 100 a 150 N. Tyto vesty navíc odpovídají mezinárodní normě ISO a certifikaci Evropské unie. Téže normě odpovídají i záchranné vesty známé firmy Plastimo. Jsou určeny pro námořní jachtaře, mají vpředu zip, límcový polštář za krkem a další dva na hrudi. Bývají vybaveny píšťalkou. Mají červenou barvu a Plastimo je vyrábí ve třech třídách (50,100 a 150 N) a v několika velikostech: S pro tělesnou hmotnost 40–50 kg, velikost M pro rozsah 50–70 kg a hmotnosti +70 kg odpovídá velikost L–XL. Dětem jsou určeny záchranné vesty Plastimo TYPHOON a BABY.
Záchranné vesty druhé generace neomezují tak v pohybu jako vesty první generace, nicméně jachtaře, kteří se chtějí po lodi volně pohybovat a při manévrech se rychle přemisťovat, neuspokojovaly. To přimělo výrobce navrhnout a vyrábět záchranné vesty třetí generace. Mají tvar kazajek bez rukávů, jsou ušité z nenasákavých syntetických materiálů a vyplněny poddajným pěnovým materiálem v plochých plátech. Zajišťují tedy požadovaný vztlak a přizpůsobují se tvaru těla, aniž by příliš zvyšovaly jeho objem. Poskytují též tepelnou izolaci, což je další důvod, proč jsou vhodné pro jachtaře na ploutvových plachetnicích a při okruhových závodech. Využívají se i na vodních skú-trech či malých nafukovacích člunech. Výrobců je celá řada po celém světě. Pro jachtaře na malých závodních plachetnicích jsou nejlepší vesty například značek Musto, Magic Marine, Gill či Henry Lloyd.
Také Secumar nabízí několik typů těchto vest, jež všechny mají certifikaci CE. Model JUMP PRO nejnižší vztlakové třídy 50 N (laicky řečeno o vztlaku 5 kg) pro vnitrozemské vody má čtyři velikosti (20–40 kg/35 N, 40–70 kg/45 N, 70–90 kg/50 N, 90–120 kg/50 N). Vesta je vyrobena ze žlutého, neonově zářícího materiálu a vztlak zajišťuje firemní pěnová hmota SECU Foam. Viditelnost ještě zvyšují odrazné plošky 3M. Stejnému účelu slouží vesta JUMP, která je navíc opatřena pěnovým polstrováním pro pohodlnější vyvažování. Další je vesta ECHO, optimalizovaná pro jachtařský výcvik. Mezi záchranné vesty z pevných materiálů Secumar patří i dětská vesta VIVO 50, která je určena pro tělesnou hmotnost do 40 kg.
Pokročilé záchranné vesty z pevných materiálů lze najít i v sortimentu firmy Plastimo. Pro okruhový rekreační jachting jsou vhodné vesty OLYMPIA a TROPHY. Odpovídají normě ISO se vztlakem 50 N, jsou ušity ze 100% polyesteru a plněny polyetylenovou pěnou. Firma Plastimo nabízí též specializované záchranné vesty typu PASSION pro vodní lyžaře a skú-tristy. V její nabídce nechybí ani záchranné vesty pro psy, od jorkšírského teriéra až po labradora, které mají vztlak 6 až 40 N. Záchranné vesty najdeme také integrované do námořních offshorových bund, firma Baltic pojala vesty jako módní doplněk, v nichž se nemusíte stydět ani procházet po marině.
Nafukovací záchranné vesty
Ačkoli se nafukovací (pneumatické) vesty standardně používaly jako plovací pomůcky, kvalifikační společnosti a pojišťovny je dlouho odmítaly připustit jako záchranné prostředky kvůli obavám z netěsností a protržení vzduchových komor, přestože se již za druhé světové války používaly u letců, kteří operovali nad mořem. Zkušenosti s jejich provozem, moderní odolné materiály a hlavně konstrukce spolehlivé automatiky pro nafouknutí po pádu do vody umožnily, aby byly nafukovací vesty začleněny do systému záchrany života na moři a často používány i na vnitrozemských vodách. V neaktivním stavu jachtaře nijak neomezují v pohybu a nepřekážejí mu. Vyhlížejí jako postroj s podpažním pásem a silnějším dvojitým límcem, který podkovitě obepíná krk. V dutině límce je složen nafukovací vak a v přední části umístěna výbava a nafukovací automatika. Ta může být dvojího typu, buď se solnou tabletou nebo hydrostatická. Vždy se skládá z patrony naplněné CO2 a spouště, kterou tvoří buď solná tableta a pérový trn, který se po rozpuštění tablety ve vodě uvolní a prorazí uzávěr patrony, nebo je ovládacím prvkem manostat, který po překročení hodnoty atmosférického tlaku patronu CO2 otevře. Nechybí ani odrazné plošky a podle toho, do jakého prostředí je vesta určena, je připojena další výbava, především píšťalka, lampička a u oceánských typů ještě tísňové vysílače, pracující na stejných frekvencích jako bóje EPIRB nebo jako transpondéry systému AIS.
Například u vest značky Secumar je při pohledu zepředu na levé přednici vesty umístěno inspekční okénko, jímž je vidět signalizátor stavu automatiky. Pokud je vidět zelený terčík, je vesta připravená k použití, červený znamená, že se vesta aktivovala, respektive že patrona CO2 je prázdná. Z automatiky vede šňůra s červeným držadlem, jíž se dá vesta aktivovat ručně. Při nošení vesty je třeba dávat na šňůru pozor a držadlo dobře zastrčit do kapsy se suchým zipem, aby se šňůra někde při pohybu po lodi nezasekla a nezpůsobila nežádoucí nafouknutí vesty. Základem konstrukce je hrudní popruh, jenž se zapíná zacvakávací sponou a u vest pro námořní jachting bývá opatřen masivním závěsem pro připnutí harnesu. Další výbava se objeví až po nafouknutí vesty. Patří do ní za krkem složená protitříšťová kápě Spraycap, která se dá přetáhnout přes hlavu, odrazné plošky, nahoře na pravé přednici tísňová lampička podle předpisu SOLAS, hadička pro dofouknutí ústy a kapsa na tísňový vysílač. Velmi důležitým prvkem je zvedací popruh s potiskem LIFT o nosnosti 320 kg, který slouží k vyzdvižení trosečníka vrtulníkem. Takto vybavena je záchranná vesta Secumar SCOUT 275 3D nejvyšší oceánské třídy. V názvu je zaklíčováno, že disponuje vztlakem 275 N, je opatřena vakem typu 3D a patrona obsahuje 60 g CO2. Dá se k ní dokoupit tísňový vysílač a pravděpodobně se jedná o jeden z nejkvalitnějších záchranných prostředků na trhu pro otevřený oceán. Vztlak 275 N mají též vesty SURVIVAL 275 a SURVIVAL 275 DUO PROTECT. Posledně jmenované označení znamená, že nafukovací vak je vyložen plynotěsnou elastickou fólií, která udrží tlak, i když je vnější obal protržen. K sortimentu značky Secumar patří i lehčí vesty ULTRA AX se vztlakem 150 N bez závěsu pro harnes, které výrobce doporučuje pro kormidelníky motorových člunů. Secumar nabízí i dětské nafukovací vesty – modely JUNIOR a MINI se systémem DUO PROTECT, vestu ARKONA MIDI o vztlaku 150 N se závěsem pro harnes, vestu BRAVO pro děti o hmotnosti od 10 do 40 kg a BRAVO PRINT pro hmotnost od 5 do 30 kg.
Firma Plastimo kromě automatiky s rozpustnou tabletou používá i hydrostatický systém Hammar, který reaguje na vyšší tlak při pádu do vody, a tudíž nehrozí, že se vesta bezděčně nafoukne, když při jejím nošení tabletu rozpustí vodní tříšť. Pro oblasti od pobřežní plavby až po otevřený oceán je určena vesta GILET PILOT IOR. Vlastní vak má vztlak 150 N, ale celkový vztlak činí 220 N, neboť je třeba přičíst objem svislé trubice o výšce 110 cm s červenou vlaječkou nahoře, která se nafoukne s vakem a slouží jako značkovací bóje. Vestu je možno zakoupit jak s tabletovou, tak hydrostatickou automatikou. V obou případech obsahuje patrona 45 g plynu. Do kategorie vest 150 N dále patří modely SL 180 (námořní plachetnice), GILET PILOT RACE 150 N (závodní plachetnice a motorové jachty), EVO 165 (plachetnice a nafukovací motorové čluny) a další, až po nejlehčí model PILOT POCKET určený pro surfaře a plavbu na malých nafukovacích člunech. Samozřejmě existuje mnoho dalších výrobců záchranných nafukovacích vest jak v Evropě, tak ve Spojených státech.
Osobní zkušenost
Ve Spojených státech většina jachtařů nakupuje v kontinentální síti jachtařských obchodů Westmarine. Odtud pocházely i záchranné nafukovací vesty, jimiž byl FREELORD vybaven pro plavbu přes severní Atlantik do Evropy v roce 2015. Na lodi byly jednak starší vesty s obchodním názvem SOSPENDERS a tabletovou automatikou Secumar, jednak čerstvě zakoupené OFFSHORE 35 Automatic, přičemž číslo znamenalo 35 gramů plnícího plynu v patroně. Žádný jachtař si nepřeje vyzkoušet vestu osobně, natož v Atlantiku s teplotou vody 7 °C, jak se to stalo mně po školácké chybě 17. srpna 2015 při plavbě z Islandu na Faerské ostrovy. S Danem jsem nastoupil hlídku v 05:00 a počasí slibovalo krásný slunný den se slabým větrem pod 5 uzlů. To byl důvod, proč jsem se rozhodl odrefovat. Jako vždy jsem měl do hlídky oblečen jachtařský nepromokavý oblek a pod ním tři vrstvy šatstva, na nohou jachtařské holínky, na hlavě kulich přes uši a samozřejmě záchrannou vestu a harnes. Odrefování vyžadovalo uvolnit kontrašot a přišeklovat jej na jiný závěs na spodní straně ráhna. Již si nepamatuji, co mě přimělo, že jsem přerušil práci a sešel hlavní luknou do salonu, abych zkontroloval notebook na navigačním stole, který na elektronické mapě ukazoval naši okamžitou pozici. Odepnul jsem si harnes, a když jsem navigační kontrolu skončil, vyšel jsem zpět do kokpitu, aniž bych si uvědomil, že už harnes nemám, natož k něčemu připnutý.
S koncem kontrašotu v pravé ruce jsem se postavil na límec kokpitu, abych dosáhl na poněkud popuštěné ráhno a mohl kontrašot znovu přišeklovat. Mihlo se mi hlavou, že něco je špatně, a už jsem letěl do vody. Sevřel jsem šekl na konci konrašotu do dlaně, poněvadž jsem doufal, že kontrašot je druhým koncem stále upevněn na vazáku. Nebyl. Vlastní dopad si nepamatuji, ani v jaké poloze jsem do vody dopadl. Najednou jsem v ní byl, s hlavou nad hladinou a sevřenou mezi polštáře nafouknutého vaku záchranné vesty. Nedokážu říct, s jakou prodlevou se vesta nafoukla, muselo k tomu dojít prakticky okamžitě. Chlad jsem nijak nevnímal, neměl jsem žádné křeče, ani netrpěl hyperventilací, snad díky několika vrstvám šatstva. Viděl jsem, jak se ode mě vzdaluje záď FREELORDA, a to nečekanou rychlostí, přestože to nemohlo být víc než 2 uzly. To, co se stalo, mi připadlo tak neskutečné, že jsem nepropadl panice. Volal jsem na Dana, ať otočí loď nazpět. Kromě krásného a klidného počasí s nízkými oblými vlnami jsem měl štěstí i v tom, že vystřídaná hlídka se ještě nestačila vysvléct a na poplach, který spustil Dan, se okamžitě dostavila na palubu. Záchranného manévru se ujal Gin, který nastartoval motor a nechal posádku, aby svinula genu. Při prvním nájezdu mě minul asi o 5 metrů, i když jsem se snažil vzdálenost k lodnímu boku v předstihu zkrátit. Zjistil jsem, že v nafouknuté záchranné vestě se téměř nedá plavat. Mezitím někdo uvolnil z cívky na záďovém koši záchranné lano a hodil do vody záchranný plovák, který byl na konci lana navázán. Při druhém nájezdu FREELORD mířil přímo na mě a jeho bok mě míjel na centimetrovou vzdálenost. To už jsem viděl záchrannou podkovu, vlečenou za zádí, a soustředil se na její uchopení. Zdařilo se to a já oběma rukama stáhl podkovu pod sebe na hruď. Následně mě posádka začala přitahovat k zrcadlu, kde je žebřík z nerezových trubek. Jeho spodní díl však byl vyklopen vzhůru, nicméně jsem se pevně chytil dolní příčky pevné části a volal na Gina, ať uvolní západku, která držela sklopný díl žebříku v horní poloze. Jakmile se pohyblivý díl žebříku sklopil do vody, začal jsem po něm stoupat. Vlastními silami jsem se dostal jen tak vysoko, že jsem měl hlavu nad okrajem paluby. Dál to nešlo, hlavně kvůli váze nasáklého šatstva a holínek plných vody. Posádka však již měla připravenou dračí smyčku, kterou mi Gin napřed podvlékl pod pravé a pak pod levé rameno. Teprve pak mě vytáhli na palubu za bezanovým stěžněm. Zde mi pomohli vysvléci se z mokrého šatstva a zabalit do dvou přikrývek. Až ve spacím pytli jsem dostal třesavku, která trvala asi půl hodiny, nicméně v poledne jsem už nastoupil do hlídky. Podle odhadu posádky jsem byl ve vodě asi osm minut, mohlo to však být i deset. Teprve nyní jsem si našel tabulku, která pro teplotu vody 4–10 °C udává nástup vyčerpání a bezvládnosti do 30 až 60 minut a dobu přežití na jednu až tři hodiny.
Můj případ potvrzuje spolehlivost a účelnost nafukovacích záchranných vest. Neomezují v pohybu, na jejich nošení si rychle zvyknete a při pádu do vody vás bezpečně udrží nad hladinou. Kulich mi z hlavy nespadl, a tudíž jsem neztratil ani brýle, čemuž se posádka divila nejvíce. Ačkoli jsem neměl hrudní popruh nějak extrémně dotažen, vesta dobře seděla i po pádu do vody a po nafouknutí. Nijak mi po těle neklouzala, ani jsem neměl pocit, že bych z ní mohl vypadnout, přestože nebyla vybavena mezinožním popruhem. Nicméně nikomu ze čtenářů nepřeji, aby si musel zopakovat moji zkušenost.
Zveřejněno v YACHTU 3/2016.
