Přeplavba Pacifiku s dlouhým koncem |1. část
Tady začíná můj příběh letošní zimy a jara. V roce 2007 jsem se při focení paraglidingového závodu Redbull X-Alps seznámil s tehdy už známým paraglidovým fotografem Olivierem Laugerem. Při této práci jsme se setkávali jednou za dva roky, dokud se focení stalo pro Oliviera nevýhodné. Začal vydělávat víc létáním s tandemy v Chamonix, a tak jsem se tam za ním každé dva roky během focení závodu stavoval. Loňské léto jsem ho cestou z Monaka navštívil znovu. Ukázal mi fotky z přeplavby Atlantiku na jeho plachetnici KAGOU. Cestu absolvoval se svou ženou Sophií a tehdy roční dcerou Lou. Byl jsem úplně unešen. Když jsem jim řekl, že plavba přes oceán na plachetnici je od dětství můj sen, nabídli mi, abych jel v březnu přes Pacifik, z Galapág do Francouzské Polynésie, s nimi. Tomu se nedalo odolat...
Byl konec léta a všechno to vypadalo hodně vzdáleně. Pak přišly Vánoce, dva týdny na horách v Japonsku, dva týdny v Rakousku a najednou jsem měl balit. Olivier mi párkrát volal, abych jim přivezl několik drobností. Nakonec z toho byla velká taška. Sám jsem si měl vzít dvě trička, plavky a pantofle. Kromě foťáku jsem si toho opravdu víc nevzal. Plán byl od začátku jasný. Budeme se při přejezdu oceánu střídat u kormidla. A až dojedeme na Markézy, na ostrov Nuku Hiva, budeme tam létat a fotit. Olivier je vášnivý letec a se svou ženou předvádějí na tandemu takovou speciální akrobacii, takže to znělo hodně lákavě. Zážitek z oceánu a navíc skvělé fotky z létání. Svůj padák ani vybavení jsem si brát neměl, na lodi toho je prý dost...
Cesta na Galapágy 19. 2. byla úplně snadná, s jedním přenocováním na lavičce na ekvádorském letišti Guayaquil. Ráno kafe a trochu dohadování se s úředníky na letišti, protože mi chyběla letenka zpět z Galapág. Pak už zbývalo jen pár hodin v letadle na ostrov Baltra. Přistát na Galapágách bylo jako sen. Nemyslel jsem si, že bych se tam někdy podíval. Na surfování je to moc daleko a na létání tam nejsou podmínky. A želvy mají sousedi v ledničce, kvůli těm bych se tam taky nevydal. Vystoupil jsem z letadla do strašného vedra. Vždyť jsem vyrážel z domu uprostřed zimy a přiletěl do tropického léta. Olivier mi popsal, jak se dostanu do přístavu, kde sednu na rychlý motorák a přejedu za nimi na ostrov Isabela, kde se nemůžeme minout. A přesně tak to proběhlo. Po třech hodinách natřásání se v opravdu rychlém motoráku skákajícím z vlny na vlnu jsem se vypotácel na břeh na Isabele. Jen jsem šlápnul na suchou zem, začalo pršet. Déšť prý neviděli víc než měsíc. První, co jsem potkal, byla parta lachtanů vyvalujících se na molu. Bez zájmu sledovali turisty vystupující z lodí. Další bylo stádo leguánů galapážských, ze kterých jde sice strach, ale jinak jsou asi neškodní. A až po chvíli jsem našel rodinu, s níž jsem měl trávit několik příštích týdnů na oceánu...
Celý článek si můžete přečíst v letním dvojčísle magazínu Yacht.
Text a foto: Vítek Ludvík
