Plavba |Jak dostat Nauticat z Kanady
3. část plavby Lenky Střítecké, pojmenované "Jak dostat Nauticat z Kanady, dva Čechy do USA a to vše z USA do Mexika", najdete v dubnovém vydání Yachtu, který bude posledních pár dní v prodeji.
Malá ochutnávka zde:
SAN FRANCISCO
Den sedmý a osmý, neděle 18. 4.a pondělí 19. 4.Typická místní mlha si vzala na pár dní volno, do služby nastoupil vítr a modrá obloha. Kormidlo na chvíli měníme za řídítka, po levé ruce máme centrum města, po pravé postupně míjíme jeden pier za druhým. Vzduch voní střídavě oceánem, sladkou vůní z pekárny a rozkvetlým parkem. Jízdou na kolech jako bychom se synchronizovali s rytmem města a na chvíli se cítíme jako místní. Přibržďujeme u pieru 28a nastupujeme na trajekt mířící na ostrov Alcatraz. Při pohledu do zamřížovaných oprýskaných mini kójí jde mráz po zádech. Za dvě hodinky jsme zpět na svobodě a nemůžeme nezastavit u pieru 39, kde je o poznání živěji. Ještě vyhlášený krabí sendvič na Fisherman´sWharf. Nezklamal. Kola nám dávají křídla, a tak poznáváme Golden Bridge z další perspektivy. Když přejíždíme po mostě, překvapí nás skoro ohlušující houkání větru v ikonické konstrukci trčící nad našimi hlavami i výška, ze které sledujeme rozfoukanou hladinu oceánu pod námi.
JAK NEVYTRHNOUTVELRYBĚ STOLIČKU
Den devátý, úterý 20. 4. Po dvou dnech objevování ještě nezbytné formality s nahlášením lodi, které zahrnuje neplánovanou cestu do dvacet kilometrů vzdáleného Oaklandu, kde po dopoledním pátrání konečně objevuji „budovu“ U.S. CBP (Custom Border Protection) ve stavební buňce na zaprášeném parkovišti mezi kontejnery v hrůzostrašné průmyslové čtvrti. Značně nervní řidič Uberu po půlhodině bloudění mezi jeřáby a plechovými ploty na mne odmítl počkat a s bouchnutím dveří mizí v oblaku prachu i s naříkající arabskou hudbou. Rozhlížím se kolem sebe a děsím se, jak se dostanu zpět. Poslední dílek baterky v mobilu s americkou simkou mou nervozitu dost zvyšuje. Rychle otvírám Uber aplikaci a zadávám vyhledat řidiče. Jeden vzdálený Robinson nesměle bliká na okraji zobrazené oblasti na mapě. Neváhám a potvrzuji ikonku vyzvednutí ještě před tím, než vstoupím do bílého kontejneru CBP. Uvnitř je rušno. Za psacími stoly sedí asi deset uniformovaných úředníků. Jeden z nich se mne zeptá na jméno lodi. Když odpovím, další čtyři se zvedají a začnou se mi věnovat. Berou si ode mne jeden dokument za druhým a já přemýšlím, jestli je to standard nebo zda je to díky mé dopolední návštěvě v hlavní budově CBP v centru San Francisca, kde jsem se odmítala smířit s představou, že tam loď nelze nahlásit a že musím jet do Oaklandu. Tam mi přísný starší Asiat za obří přepážkou v přízemí majestátní budovy řekl cosi čínskou angličtinou a ukázal kostnatým ukazováčkem směr východ. Zopakovala jsem mu, co potřebuji, on se zamračil ještě víc, znovu vystřelil prst směr východ a otočil se zpět ke svým papírům. Toho jsem využila, nechtíc to tak lehce vzdát a místo ke dveřím jsem zamířila po širokých kamenných schodech o pár pater výš. V rozlehlé hale bylo dokola asi deset dveří. Jedny byly pootevřené, a tak jsem do nich strčila svou blonďatou hlavu. Ve velikánské kanceláři s vybavením tak z období J. F. Kennedyho seděl za dřevěným stolem, podle uniformy poseté různými nablýskanými odznaky, vysoký úředník a listoval si v mobilu. Zvedl oči a nejdříve úplně nechápal, na co se ptám, ale evidentně ho můj vpád zaujal a rozhodl se rozptýlit své dopoledne mým „případem“. Vzal si můj pas a certifikát od Nauticatu, obvolal pár míst, nahlásil údaje a za chvíli v rohu místnosti zachrčel archivní fax a vyroloval jakýsi papír. Veškerý inventář kanceláře, včetně ošoupané kožené sedačky ve stylu Chesterfield, působilo pravdu zastarale na rozdíl od vysokého úředníka, který mi podal dokument z faxu i s mými doklady a vysvětlil mi, že ještě musím zajet do Oaklandu pro razítko, které on bohužel nemá. Oaklandu jsem se sice nevyhnula, zato jsem byla poctěna exkurzí s osobním výkladem po slavné budově US Custom House na 555 Battery Street. A tak jsem se dozvěděla o mramoru dovezeném na lodích ze zámoří, vzorech na vzácných dubových parketách, o zemětřeseních, která budovu poškodila a o nákladných rekonstrukcích, při kterých byla celá vyztužena pružnými konstrukcemi pro ochranu proti otřesům. Když jsme vstoupili do přízemí, zpoza své velké přepážky vykoukl přísný asijský staříka odměřeným pohledem mne okamžitě identifikoval jako vetřelce, kterého vyhnal. S nádechem se jeho pohled přesunul k mému doprovodu a jeho výraz zamrzl. S pokýváním hlavou vyprodukoval nesrozumitelný pozdrav a než si srovnal v hlavě, co vidí, dozvídám se od svého průvodce, že zde bývala centrální pošta. Jak se blížíme k východu, siluety pánů z ochranky se viditelně napřimují a jeden z nich mi ochotně podává mé zaparkované kolo. Poděkuji za pomoc i prohlídku budovy a do dveří mě doprovází široký úsměv a zmatené hemžení ochranky.
Více se dočtete v aktuálním vydání časopisu Yacht 4/2022, který si můžete zakoupit ZDE.
