PLAVBA PODZIMNÍ BRITSKOU KOLUMBIÍ |ALTEGO II v roce 2020 – 2. část
Po vyplutí z Ketchikanu nás čeká cca 100 Nm do města Prince Rupert, místa, kde se musíme přihlásit do kanadských vod. Plavba jde dobře a rychle, ale nestačíme dorazit za světla do velmi úzkého průlivu, který by nám mohl ušetřit několik hodin. K mému překvapení nejsou bóje vůbec osvětlené, a tak se noční plavba, v občas jen pár metrů úzkém průplavu, stává malým napínavým dramatem ve tmě osvícené pouze hvězdami a měsícem. Se strachem pomalu pluji a kličkuji jen podle Navionics, ve kterém samozřejmě můžou být tady v těch končinách větší odchylky. Je to svým způsobem krásný zážitek.
"Přivítání" v Kanadě
To se ale nedá říct o přivítání na celním mole. Ještě z Aljašky jsem telefonoval na celnici o informace k připlutí. Kanada byla zcela zavřená, ale úředník mi jasně řekl, že musím připlout do města Prince Rupert, přihlásit se a že se domluvíme na proplutí. Tak jsem tedy o půlnoci ihned po vyvázání lodě k molu zavolal celníky a imigrační úřad. Dostavili se dva úředníci a celník mi okamžitě začal agresivně nadávat, jestli prý nevím, že je Kanada pro všechny, včetně jachtařů, zavřená. Marně jsem se snažil vysvětlit, že jsem telefonoval jeho kolegům a dodržel jejich instrukce. Když prý neznám jméno úředníka, tak ho nic nezajímá. Byl opravdu agresivní a zvýšeným hlasem trval na tom, že se prý mám okamžitě otočit a vrátit na Aljašku. To jsem odmítl s tím, že přichází zimní bouře a že se tam prostě nevrátím. Tak ať prý okamžitě vypluji na oceán a pluji na jih oceánem v mezinárodních vodách. To jsempodobně rozčilený rázně odmítl taky. Tak ať prý se vrátím na Aljašku. A tak to šlo pořád dokola půl hodiny. Pak konečně připustil, že můžu proplout chráněnými kanály, ale nesmím nikde zakotvit. Po další nepříjemné diskusi nakonec souhlasil, že můžu párkrát zakotvit, ale nesmíme na břeh. Při nedodržení hrozí pokuta 1 000 000 dolarů a 5 let vězení. Jsem jím tak znechucen, že si ani neodpočineme a hned vyplouváme dál do tmy.
Plovoucí kmeny stromů
Ještě v noci proplouváme za tmy velmi úzkým, 50 Nm dlouhým kanálem Grenville Channel. Plavba kanály je téma samo o sobě. Proudy v nich dosahují běžně tři až šest uzlů, ale někdy i osm. Což byl tento případ. Načasovat proplutí 50 Nm dlouhým kanálem bez možnosti kotvení je těžké. Navíc proudy v Navionics tady moc nesedí, takže skutečný proud zjistíme, až když vplujeme do kanálu. V noci plujeme běžně, protože nelze čekat na světlo a zároveň na příznivý proud. To bychom nic neupluli. Ovšem tentokrát máme velkou smůlu. Uprostřed kanálu je kvůli vodnímu víru shluk plovoucích klád a stromů. Není nic vidět a z ničeho nic se ozývá velká rána a loď zastaví. Nejdříve si myslím, že jsme narazili na mělčinu, za chvilku ale vidím s baterkou, že jsme vyjeli lodí až nahoru na plovoucí kmen. Kmen má průměr cca 1 metr a loď se o něj zastavila až oběma kýly. Vší silou motorů loď dostávám z kmene dolů. Kontroluji v podpalubí případné díry či promáčkliny a naštěstí nikde nic. A ani po vytažení lodě z vody v Mexiku překvapivě nikde není žádná promáčklina. Inu, občas není nad silnou hliníkovou loď. Plovoucí kmeny zase rychle mizí a my plujeme dál...
Celý článek si můžete přečíst v letním vydání časopisu Yacht.
Text a foto: Jiří Denk
